PCA - „Na člověka zaměřený přístup (angl. „Person Centered Approach“)
PCA přístup se řadí do proudu humanistické psychoterapie (viz Základní dělení psychoterapie). Je znám původně jako nedirektivní terapie. Autor Carl R. Rogers publikoval svou teorii psychoterapie, osobnosti a interpersonálních vztahů v roce 1959. Rogers začal používat termínu „klient“ namísto tradičního pojmu „pacient“ a svou metodu přejmenoval na „na klienta orientovaný“ přístup. Později si uvědomil, že filozofie jeho přístupu lze aplikovat také na ostatní oblasti lidských vztahů a v této souvislosti přišel s názvem „na člověka orientovaný přístup“.
Aktualizační tendence
Výchozí myšlenkou rogersovské vývojové psychologie je předpoklad, že člověku je vrozená tzv. aktualizační tendence, tedy tendence k neustálému rozvoji pozitivním směrem. Rogers věřil v jedince samotného, měl pozitivní pohled na člověka, čímž se výrazně odlišoval od ostatních psychologů.
Výchozí podmínky
Základní hypotéza Rogersova přístupu předpokládá, že jedinci disponují ve svém nitru potencemi sebeporozumění a proměny vlastního sebepojetí a postojů, přičemž tyto možnosti mohou být využity v atmosféře podporujících psychologických vztahů. Vytvořit takovou atmosféru je v kompetenci terapeuta, který splňuje základní podmínky terapeutického vztahu. Těmito podmínkami rozumíme kongruenci, bezpodmínečné pozitivní přijetí a empatické porozumění.
Kongruence
Kongruence či opravdovost terapeuta se projevuje v terapeutickém vztahu ke klientovi tím, že je terapeut sám sebou, tedy autentickým, ale také vnímavým a otevřeným k sobě a konstruktivně také k druhému. Terapeut se neskrývá za maskou „experta“, nerozhoduje o obsahu terapie - toto určuje klient sám. Terapeut podporuje klienta k větší spontánnosti, k lepšímu kontaktu se svými pocity a k vytvoření bližších vztahů k lidem. Podporuje také vzájemný kooperující proces.
Akceptace
Bezpodmínečné pozitivní přijetí (akceptace) umožňuje terapeutovi brát klienta takového, jaký je, s jeho aktuálními pocity a bez potřeby měnit tohoto člověka v souladu s terapeutovými potřebami. Terapeut tím klientovi vyjadřuje úctu a podporuje jeho individualitu.
Empatické porozumění
Terapeut klientovi citlivě a aktivně naslouchá, orientuje se v jeho emocích a vzdává se vlastního hodnocení - neposuzuje klienta (nepracuje s klientem tzv. jako s diagnózou, ale jako s člověkem). Empatické porozumění znamená, že si terapeut uvědomuje právě ty pocity, které klient prožívá a toto své porozumění mu sděluje s postupnou snahou dostat se pod povrch problému.
Základní vztahová nabídka (tzn. autenticita, akceptace, empatie) vede ke změnám v osobnosti klienta a v jeho chování a k ústupu zdravotních obtíží.
Účinnost léčby
Předpokladem účinné psychoterapeutické léčby je schopnost a ochota klienta aktivně spolupracovat a komunikovat. Co se týká jeho poruchy zdraví, měla by být alespoň částečně psychosociální povahy (mající zdroj v sociálním prostředí, kde jedinec žije a které má vliv na jeho psychiku). Přístup je účinný zvlášť u klientů s nevyrovnaným či nízkým sebevědomím, se zkresleným vnímáním sebe a sebepojetím. Účinnost léčby zvyšuje klientova tendence po vyšší autonomii a sebeurčení. Konkrétní představu, jak taková rogersovská terapie probíhá v praxi, si můžete udělat díky jednomu z našich psychoterapeutických příběhů.
Rogersovská terapie v Psychoterapeutickém centru Řipská
Použitá literatura:
Rogers, Carl R. (1998): Způsob bytí. Portál, s.r.o., Praha
Vymětal, J. (1996): Rogersovská psychoterapie. Český spisovatel, a. s., Praha
Vymětal, J. (2007): Speciální psychoterapie, Grada, Praha