Etika je nedílnou součástí psychoterapie a svými principy chrání oba aktéry terapeutického vztahu. Obecně představuje zásady a morální aspekty, kterými bychom se měli řídit, pomáhá rozlišovat, co je správné a žádoucí.

Vedle těchto obecných principů je nezbytnou specifickou součástí psychoterapeutova postoje neutralita neboli nestrannost a nehodnotící a nemoralizující přístup k člověku v psychoterapeutickém vztahu. Nejde o lhostejnost, ale naopak o aktivní naslouchání a vciťování se do vnitřního světa klienta (empatie), které jsou vedené skutečnou snahou klientovi pomoci. Psychoterapeut by měl být vůči klientovi otevřený, respektující a chránící jeho důstojnost ve vzájemném vztahu.

Na místě je na straně terapeuta bezesporu jeho zdrženlivost a upozadění svých vlastních potřeb, názorů a rad, aniž by však v každém okamžiku přestával být ve svém jednání sám sebou. Terapeut je ve svém projevu opravdový a nevyjadřuje nic, co by bylo v rozporu s ním samotným.

Psychoterapeut je vázán naprostou mlčenlivostí s ohledem na osobní informace klienta a jeho blízkých a velmi citlivě a kompetentně zachází a zpracovává to, co klient v rámci psychoterapie sděluje. Žádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou např. nezletilé děti bez právní způsobilosti nebo případy, kdy se jedná o ohrožení dalších osob. V tomto případě je oznamovací povinnost a povinnost překazit trestný čin nadřazena terapeutově mlčenlivosti (viz blíže § 167 a § 168 trestního zákona).

Je potřeba klienta fakticky informovat o průběhu a očekávaných výsledcích terapie. Do léčby ho nelze nutit, naopak je nezbytné, aby klient sám s léčbou souhlasil a byl současně poučen o možnostech a limitech psychoterapie (jde o tzv. informovaný souhlas). Při vlastní léčbě pak respektujeme skutečné možnosti klienta, se kterými dále pracujeme v jeho prospěch. Klient nese odpovědnost za své jednání a má právo kdykoli ukončit spolupráci. Terapeut není zodpovědný za výsledek klientovy volby, ale za její svobodu a odpovědnost. Také terapeut má právo kdykoliv ukončit spolupráci s klientem nebo klienta odmítnout. Terapeut klientovi pak doporučí jiné zdroje pomoci.

Osobnost psychoterapeuta vyžaduje vedle jeho neustále se rozvíjejících dovedností a kompetencí také charakterové vlastnosti, jakými jsou autenticita (opravdovost) a empatie. Zralá osobnost psychoterapeuta je více než u jiných pomáhajících profesí stěžejní v procesu psychoterapie, a jsou na ní tudíž kladeny zvýšené nároky. Psychoterapeut by měl o svou osobnost jako o cenný nástroj v psychoterapii pečovat celoživotně, dbát psychohygieny (péče o duševní zdraví), vzdělávat se, rozvíjet své dovednosti a supervidovat svou vlastní práci (v individuální či skupinové supervizi). Tím může současně preventivně předcházet dnes všeobecně známému burn out syndromu, tedy syndromu vyhoření (viz článek Burn-out syndrom).

Etické zásady České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP pak podrobněji definují tuto problematiku. Orientačně zde zmíníme alespoň základní informace. Psychoterapeut jedná ve své roli odpovědně a pracuje s tou terapeutickou metodou nebo technikou, ke kterým ho opravňuje výcvik. Je si současně vědom hranic svých kompetencí. Přesně a objektivně uvádí svou dosaženou kvalifikaci. Respektuje práva klientů a postupuje dle zákona. Zachovává mlčenlivost ohledně důvěrných informací, současně informuje klienta o právních hranicích důvěrnosti. Jasně vymezuje praktické stránky terapeutických sezení a seznámí klienta s finančními podmínkami. Zamezuje vzniku a rozvoji jiných než terapeutických vztahů s klientem (např. obchodním, sexuálním apod.).

Použitá literatura:
Vymětal J. (2003): Úvod do psychoterapie, Grada