Každodenní stres a pracovní vytížení trvající příliš dlouho narušují naší psychickou i fyzickou rovnováhu. Nedbáme-li v takovém případě zásad duševní hygieny (podpora duševního zdraví), může nás nepříznivě postihnout tzv. syndrom vyhoření (z angličtiny burn out syndrom, v USA uznáván jako nemoc z povolání). Tento syndrom se nejčastěji projevuje u pracovníků v pomáhajících profesích (obecně u těch, kteří pracují s lidmi), kteří se setkávají se silnou emoční zátěží. Syndrom nepřichází nečekaně, ale pozvolna a plíživě dává o sobě vědět v průběhu několika měsíců i let, a to do následující podoby.

Syndrom vyhoření doprovázejí pochybnosti o smyslu vykonávané práce, emoční únava až vyčerpání, podráždění, sklíčenost a depresivní ladění. Postižení mají pocit, že se jim práce nedaří, mají k ní nechuť, více se uzavírají do sebe, bývají apatičtí a nesoustředění, prožívají nespokojenost v každodenních aktivitách. Lze pozorovat odcizení vůči práci i lidem, s nimiž pracují nebo kterým pomáhají – cítí se jimi obtěžováni. Jejich lhostejnost nebo i cynismus se projevuje nejen v práci, ale také v osobním životě, což může následně poškozovat jejich vztahy. Náchylnost ke konzumaci návykových látek pak není překvapivá.

Vnitřně prožívají pocity bezmoci (helplessness), selhání, ztráty nadšení, iluzí i sebedůvěry, pocit beznaděje (hopelessness), prázdnoty, úzkosti a deprese. Jsou snadno unavitelní, časté jsou potíže se spánkem a jídlem. Další poruchy se mohou objevit v oblasti srdeční činnosti, dýchání nebo zažívání.

Tomuto vývoji lze zabránit tím, že jasně odlišujeme svůj pracovní a osobní život, tzn. že známe limity své profesionální kompetence, které se snažíme dlouhodobě nepřekračovat. Jestliže se již první známky vyhoření objeví, je vhodné se o své práci poradit se zkušenějším kolegou či se svěřit svým nejbližším. U pomáhajících profesí lze využít supervize, obecně je pak k doporučení vyhledat individuální terapii.

Účelné je znát své strategie či postupy, které nám pomáhají zvládat stres a vyrovnat se s obtížnými situacemi. S tím jsou spojeny i individuální rysy a vlastnosti naší osobnosti, znalost sebe sama, svých reálných možností i nedostatků. Svoji důležitost má udržování rovnováhy mezi osobním a pracovním životem, je vhodné hledat si aktivity, které se pokud možno odlišují od naší práce, nevyhýbat se fyzické zátěži, sportu či pobytu na čerstvém vzduchu. Nezapomínejte rozvíjet zdravé mezilidské vztahy, věnovat se svým koníčkům, které povzbuzují optimistický postoj k životu. Také dovolená nám může být ku prospěchu. Naučit se říkat asertivní „ne“, tedy umění odmítat, a zbavit se vidiny úspěchu a výkonu za každou cenu, může také velmi prospět.

V neposlední řadě schopnost vyjádřit své prožitky a sdílet je s důvěryhodnou osobou, která vám naslouchá, významně pomáhá. Jestliže se člověk nemá na koho obrátit a trpí závažnějšími příznaky, úzkostnými a depresivními stavy, měl by kontaktovat odborníka z oblasti poradenství a psychoterapie, v případě sebevražedných myšlenek a vážnějších depresí (blíže viz článek Klasifikace duševních poruch) pak nejlépe přímo psychiatra.

Použitá literatura:
Vymětal J., (2003): Úvod do psychoterapie, Grada
Špatenková N. (2004): Krizová intervence pro praxi, Grada