Všechny terapeutické směry se snaží naplnit stejný cíl – pomoci klientovi. Liší se pouze v prostředcích, které k tomu užívají. Systemická terapie je svébytnou terapeutickou školou, která utvořila vlastní ucelenou teorii psychoterapeutického procesu. Přídavné jméno „systemický“ značí způsob myšlení a uvažovaní, způsob nahlížení, který je soustředěn na systém. Systém je jednota díky tomu, že jej pozorovatel jako takový vnímá a jako takovém o něm hovoří. Systémem může být rodina, nejbližší okolí v kontextu pozorovatelových postojů a přesvědčení. Označení „systemický“ tak též odkazuje na pojetí sociální reality jako konstrukt pozorovatele. Pozorovatel pak sociální svět sám spoluvytváří svou účastí a svým přístupem k němu. Terapeut se nezaměřuje na problém ve vakuu, ale v jeho relacích k sociálnímu kontextu.
Systemická teorie nehledá odpověď na otázku „proč“?, jejím úkolem není nalézat příčiny, nýbrž odhalovat podněty, které klientům pomáhají vyvíjet nové vzorce smýšlení a chování, přijímat novou podobu organizace, která by umožňovala růst.
Systemická terapie je výrazně kognitivní, krátkodobá terapie, která zaměřuje pozornost na významy, které jsou připisovány, mobilizuje vlastní autosanační schopnosti klienta. Systemická terapie je terapií nedirektivní, může být podpůrná i rekonstrukční, odkrývající, je náhledová i akční, nejčastěji je individuální, avšak lze provádět i v páru či ve skupině. Velkou roli zde hraje ochota, spolupráce a aktivita klienta.
Terapeut nejprve provede diagnostiku, tj. rozpozná to, co vytváří a posiluje problém, dále provádí diferenciální indikace usměrňování chování, naplánuje a poté provádí terapii, přičemž dohlíží nad jejím užitkem. Cílem systemické terapie je odstranění obtíží způsobem, který umožní vznik nových významů, které mohou vyvolat změnu, za pomoci vlastních vybuzených sil klienta.
Mezi systemické terapie jsou zařazovány tyto přístupy:
-
na řešení orientovaný přístup, který neklade důraz na řešení problému, ale na konstrukci řešení (otevírání či uzavírání možností voleb). Zaměřuje se na přípravu budoucího života bez konkretizovaného problému a na zamezení relapsu.
-
zakázkový model určující dohodu terapeuta a klienta na zakázce. Cíl, který se v rámci terapie kontraktuje, by měl být dobře formulovaný – pozitivně (jako začátek žádoucího, nikoliv jako konec nežádoucího), dosažitelný, pro klienta důležitý a interaktivní. Doporučuje se průběžná bilance práce na zakázce.
-
narativní systemický přístup, který k příběhům a textům přirovnává lidské zkušenosti a osudy. Vychází z toho, že klienti si formou narativního vyprávění verbalizují minulost v příbězích, které prezentují (a podle kterých jednají v přítomnosti).
Mezi speciální techniky systemické terapie patří: konstruktivní otázky (otázky vztahující se k budoucnosti a řešení), cirkulární otázky (vzájemné ovlivňování na základě zpětné vazby), srovnávací otázky (škály a další srovnávací hodnocení), komentáře (průběžné a závěrečné intervence), zplnomocnění klienta, povzbuzování a oceňování, externalizace (oddělení klienta od problému), dekonstrukce (hledání rozdílů a paradoxů, určování jejich nových významů a interpretací), pozitivní konotace (přeznačkování), metafory...
Je-li to pro postup terapie vhodné, jsou taktéž využívány nové techniky a intervence jiných přístupů (např. domácí úkoly, psaní deníku, interpretace, behaviorální škály, nonverbální techniky, práce se sny, rituály, paradoxní předpisy, práce s tělem, hypnóza apod.)
