Jednadvacetiletá Marie přichází do terapie, protože ji velmi bolestně zasahuje rozpadající se vztah jejich rodičů. Žije s nimi ve společné domácnosti a je tudíž svědkem hádek či napjatého mlčení mezi nimi. V jiných případech se stává jakýmsi prostředníkem mezi rodiči.

Nespokojená je se svým dosaženým vzděláním i současnou prací. Má ambice vycestovat do zahraničí, nicméně dlouho se jí nedaří dosáhnout dostatečné motivace, např. pro studium či pozitivní změny, aby mohla vycestovat. Neví, co se sebou, nedaří se jí odrazit se od pomyslného dna a vykročit za životem, který by ji naplňoval. Nese s sebou psychickou zátěž, která je spojena s předvídaným krachem původní rodiny a tedy ztrátou rodičovského zázemí. Chce pryč z nefunkčního prostředí, současně chce ale vědět, co se doma děje. Ve skrytu duše by si přála, aby rodiče zůstali spolu.

Na tomto pozadí hledá sebe samu bez aktuální psychické podpory rodičů. Je nedílnou součástí každé terapie a té rogersovské zejména, že terapeut přistupuje ke klientovi s empatickým porozuměním a aktivně mu naslouchá. Konkrétně Marie na jedné straně neví, co vlastně chce nebo potřebuje, na straně druhé je demotivovaná a nechce o nic usilovat. Přestala mít zájem o sport, kterému se dlouhodobě věnovala, začala více jíst a přibrala na váze. Nemá partnerský nebo přátelský vztah, ve kterém by důvěřovala natolik, aby se mohla svěřit a alespoň ulevit svému trápení. Ani na to není zvyklá. Neví kudy kam, je jí do pláče, cítí se ztracená a zraněná.

Terapeutická práce byla zaměřena na všímání si vlastních prožitků, hledání vlastních potřeb, nalézání svých osobních hranic a ohraničení vůči druhým, zejména aktuálně vůči matce. Matce je teď Marie totiž spíše "partnerem" než dcerou. Má o mámu strach, který ji drží doma a svazuje její snahu vycestovat. Aktuálně v podstatě nežije svůj život. Rogersovská terapie vede tedy klienta k lepšímu kontaktu se svými pocity, které terapeut akceptuje.

Po prožití a uvědomění si svých emocí začíná postupně registrovat svou znechucenost z toho, co se doma děje. Sleduje u sebe, že je poslední dobou podrážděná, cholerická, dává vinu rodičům, že ji nepřipravili pro život a že ona teď neví, co dělat, čemu se věnovat. Doma je jí těsno, nemá tam svůj prostor, své soukromí.

Z terapeutického pohledu lze pozorovat proměnu v prožívání, tedy od bezmocnosti, zranění a strachu se emoce posouvají směrem ke zklamání, podráždění, vzteku. Tyto emoce mají energetizující kvalitu a vedou Marii k přehodnocování situace a větší aktivitě. Postupně je to jako na houpačce. U Marie je znát silný pokles vůle, ztráta zájmů, jakoby seděla v invalidním křesle a čekala a čekala. Naštvání na mámu se ji střídá s lítostí. Po terapii se někdy cítí "nakopnutá", jde si pak zacvičit, posléze to však opět opadne. Tento propad motivace u sebe obecně zná.

Terapie v tomto případě je zacílena na podporu vlastní vůle, hledání svých zdrojů, které nejsou závislé na okolí a také přebírání odpovědnosti sama za sebe. V situaci, kdy Marie zažívá rozpad rodiny, uvědomuje si, že nemá dostatečné vzdělání, aby mohla pomýšlet na lepší práci, nemá blízkého člověka, který by ji byl přirozenou oporou a v konečném důsledku vlastně nemá dost vnitřních sil na uskutečnění konstruktivních změn, je rogersovská terapie určitě velmi dobrým rozhodnutím.

Velmi dlouho se i po dobu terapie Marie nedokázala obrazně pohnout z místa. Postupně jsem ji konfrontovala s tím, co vlastně chce. Došlo také na téma - pro klienty ne ojedinělé - tedy že terapeut zde není proto, aby říkal, kam má klient jít a co má dělat, nýbrž aby podporoval vlastní rozhodnutí klienta a jeho individualitu. Tzn., že klient není pasivním posluchačem rad a doporučení, ale aktivním jedincem hledajícím za podpory rogersovského terapeuta východiska ze své spletité situace. K pláči Marii přivedla představa, že se nedokáže smířit s tím, že za svůj psychický stav nese svůj díl odpovědnosti. Připouští si postupně, že opravdu velmi záleží na tom, co skutečně chce nebo naopak nechce.

Terapii nakonec přerušila či ukončila příležitost vycestovat do zahraničí, kterou Marie opravdu zrealizovala. Starost o mámu nepřestala mít, změnilo se však to, že již v některých věcech Marie aktivně odmítá přebírat odpovědnost za ni. Měla obavy, že se jí bude stýskat, což je přirozené, nicméně podpořila jsem ji v jejím rozhodnutí. Podpora je právě to, co se jí v jejím životě nedostává.

Když se nakrátko Marie vrátila do Čech, domluvily jsme si společně terapeutické setkání. Na první pohled byla evidentní její proměna fyzická, protože zhubla a slušelo jí to. Vlastně ode mě ani nic neočekávala, což jsem vnímala jako pozitivní v tom, že ten "horký brambor" či problém nemá tendenci tzv. házet na terapeuta, ale snaží se si s ním poradit sama, je tedy aktivní a usiluje o změnu. Toto bychom v ?rogersovské terminologii nazvali jako aktualizační tendence, tedy tendence stát se sama sebou a rozvíjet se pozitivním směrem. Mariino vnitřní zpevnění bylo znát i z pevného stisku ruky. Bohužel vztah jejích rodičů je nadále neutěšený a mnohdy se i vyostřuje. Je však patrný velký posun v tom, že i když je to pro ni bolestné a mrzí jí to, už jí to netáhne na dno. Zkušenost ji navíc posunula v tom, že když něco chce, snaží se jít za tím. Zase pociťuje nadšení ze sportu, ke kterému se vrátila, navíc chodí na angličtinu.

Marie sama sděluje, že i když nemá nějaké konkrétní očekávání z našeho sezení, prostě jí to pomáhá už v tom, že může s někým mluvit o svých starostech. Možná lze terapii přičíst i to, že to samé začala dělat rovněž mimo sezení. Navíc dodává, že ji terapie doslova "posouvá" a že si v ní nachází sama odpovědi.

Z hlediska časového šlo o terapii střednědobou, klientka docházela více než tři měsíce.

Mgr. Kateřina Bartošová
klinický psycholog a terapeut

Zpětná vazba klientky:

Na terapii jsem docházela již od mládí, kdy jsem špatně prožívala problémy doma. Jsem zastáncem toho, že není nic špatného na tom jít si promluvit s kvalifikovaným, dospělým člověkem. Na sezení se mnohdy vyřknou nejinternější myšlenky a pocity, které s jistotou zůstanou za zavřenými dveřmi.

K paní doktorce Bartošové jsem začala docházet v době, kdy se u mého otce projevila silná krize středního věku a s ní přišla po nákupu auta, motorky a pořízení dredů také nová přítelkyně. Ač je dítě již dospělé, není lehké smířit se s tím, že původní zázemí již nebude nikdy takové jako dřív. Dlouhé měsíce se u všech členů naší rodiny vytratily úsměvy, měly jsme jen starosti o to, co bude dál. Já i moje sestra jsme se snažili podporovat maminku, která zčista jasna ztratila práci a zároveň jejího manžela (našeho tátu) po 25 letech. Tahle událost není čistě jen o rozvodu – mnohdy jsem viděla oba rodiče chovat tak jako nikdy předtím, vytahovali na sebe špínu a dohadovali se o důvodech a příčinách rozvodu, mamka často brečela a nebylo možné si s ní promluvit o ničem, co aktuálně trápilo či těšilo mě.

V těchto chvílích mi byla terapie velkou pomocí, nejenom proto, že jsem se mohla svěřit, ale také jsem byla nucena pracovat na sobě samé. Cítím, že se moje osobnost hodně začala formovat. Jsem také ráda za každá povzbudivá slova a názory, které se mnou psychoterapeut sdílí.