Na terapii k Lucii Bělohlávkové jsem se přihlásila na podzim roku 2012 s problémem zvaným sociální fobie. Tou dobou jsem byla necelý rok se svým současným přítelem, moje neschopnosti setkat se s jeho přáteli, s jeho rodinou, moje strachy (které ale uvnitř byly zároveň velkou touhou) propojit můj svět s jeho světem náš vztah ohrožovaly. Chtěla jsem to změnit, chtěla jsem to udělat pro náš vztah, který byl a stále je pro mne velmi důležitý. Byla jsem ze svých bojácných stavů nešťastná, nebraly konce, přítel byl sice velmi trpělivý, ale nikdo není bezedný, věděla jsem, že ho to trápí, že ho to mrzí. Sebrala jsem tedy odvahu a vyhledala odbornou pomoc.

Díky přátelské povaze a optimistickému naladění paní Bělohlávkové jsem se nebála o svém problému začít mluvit a popsat všechny mně strach nahánějící situace. Bylo pro mne těžkým úkolem, o kterém jsem půl den přemýšlela, jak ho provedu, vejít sama do restaurace, do baru, sednout si sama ke stolu, objednat si a čekat na kamarádku nebo přítele, až přijdou. Měla jsem strach jít sama do hospody na oběd a sednout si ke stolu, kde již nějací lidé sedí, jít sama na kulturní akci, měla jsem strach naobědvat se v kanceláři před zraky kolegyň, telefonovat v plné tramvaji. Bojovala jsem se strachem opustit svou samotu, opustit klid a jistoty bydlení o samotě a přestěhovat se k příteli, to s sebou přineslo ovšem strachy nové – například vařit, když se na mě díval. Po sumarizaci a analýze mých myšlenek a pocitů v jednotlivých situacích jsme začaly řešit, kde je jádro problému. Důležité bylo na začátku začít více pracovat se svými myšlenkovými pochody, kterými jsem se očerňovala a ponižovala. Hlavou mně pravidelně v obávaných okamžicích běželo, jak jsem trapná, blbá, nemožná, trpěla jsem pocity, že se všichni v dané skupině dívají jenom na mě, že se mně všichni smějí. Po spuštění těchto myšlenek jsem začala panikařit, být nervózní, červenala jsem, občas zadrhávala a hlavu jsem měla úplně prázdnou, nevěděla jsem, co člověku naproti mně říci.

Postupně jsme se s paní Bělohlávkovou dostaly i k rozboru mého dosavadního života, k rozboru situací, které mou sociální fobii jen utvrdily. Od mala jsem byla zakřiknuté dítě, které bylo plaché, nemělo moc kamarádů a moc se neprojevovalo. Výchova mých rodičů byla citově chladná a pouze na vynikající výsledky ve škole zaměřená. Kamarádku jsem měla pouze jednu, období střední školy byl mým nejvěrnějším přítelem pes navzdory vzteku mé matky přivedený domů, první vztah s klukem jsem zažila až na vysoké škole a trval jen několik měsíců. První dlouhodobější známost jsem si vzala a výsledek byl takový, že naše vleklé rozvodové řízení trvalo déle nežli naše smutné manželství, které skončilo bojem o majetek, naschvály a trochou fyzického násilí. Moje sebevědomí tedy v době, kdy jsem potkala současného přítele, bylo na bodě mrazu. Byla jsem do sebe zalezlá, v křeči, zoufalá. Měla jsem co napravovat.

Po tomto „teoretickém“ vyzbrojení jsme přešly k vystavování se expozicím, každý týden jsem měla za úkol najít si minimálně jednu. Na začátku to bylo pro mě úděsné, jít vlastně svému strachu naproti, ale po tom, co jsem měla za sebou jednu situaci, měla jsem v sobě radosti na rozdávání a chuť na další situaci. Samozřejmě před každou další situací tu byl opět strach, ten se postupně obrušoval. Neříkám, že vymizel úplně, k tomu u mě nedojde nikdy, ale aspoň vím, jak s ním pracovat a že se dá zvládnout opravdu hodně situací. Po několika expozicích jsem nakonec já, vystrašená z kontaktu s novými lidmi a z nových prostředí, zvládla návštěvu u kamarádky mého přítele a jejího manžela, která skončila saunováním a běhám v Evině rouše po zahradě. Tu úlevu a euforii po tomto zážitku bych vám přála zažít! : )

V průběhu terapie vyplavaly na povrch i moje problémy v sexuální oblasti. Především moje neuvolněnost, podceňování, vnímání se jako nejošklivější žena na planetě, neschopnost se partnerovi při sexu dát na sto procent. I tento problém jsem díky kognitivně behaviorální terapii začala řešit. Naštěstí se můj partner také zapojil, šel do toho se mnou! Každý týden jsme se věnovali jedné aktivitě tělesného sbližování a sexuálního soužití. Před každou novou kapitolou jsem byla nervózní, bála jsem se, že zase zklamu, že zase nebudu dost dobrá. Nepopírám, chvílemi to bylo těžké překonávání sebe sama, ale požadované uvolnění se dostavilo. Naučilo mě to i o sexu se bavit, bez zábran, bez červenání se. Dneska jsem to naopak já, kdo svým kamarádkám vhání růž do tváří při vyprávění zážitků z našeho sexuálního hraní si s přítelem.

Paní Bělohlávková mně byla po celou dobu terapie, která trvala do června 2013, neskutečnou oporou, vždy mě dokázala povzbudit a naplnit optimismem. Moc mně pomohla. Je pravda, že pokud bych nechtěla, nezmohla se mnou nic. Její slova padala na úrodnou půdu. Díky ní a díky své vůli změnit svoje chování a myšlenkové procesy jsem svoje strachy překonala. Každý strach, bojujete-li s ním, se po čase obrousí a už není tak děsivý. Jen je potřeba vyjít mu v ústrety.