Základním východiskem (nejen) pro psychosomatický přístup je pojetí jedince jako biopsychosociální jednotky. Znamená to, že onemocnění mívá své příčiny ve všech těchto složkách: biologické, psychické i sociální.

Nepohoda a stres duše může vést k onemocnění těla. Existuje řada teorií, které vysvětlují princip vzniku psychosomatického onemocnění, kdy je jedním z hlavních činitelů choroby psychický faktor. Tím častým a typickým vysvětlením bývá neodreagovaný vnitřní konflikt, a to mezi zvýšenou potřebou závislosti a zvýšenou potřebou vzdoru a sebeprosazení. Další koncept zdůrazňuje význam naší tělesné konstituce pro vznik těchto poruch, tedy dispoziční zranitelnost jednotlivých částí na úrovni orgánů a tkání a výše pak na úrovni organismu a jeho regulačních soustav (nervové, hormonální, imunitní), které jsou aktivovány nedostatečně nebo nadměrně. Také infekce, úrazy a další tělesná oslabení zranitelnost prohlubují. Významnou roli hraje také konstituce psychická – tedy osobnostní charakteristiky, trvalé duševní vlastnosti, povaha člověka, temperament a jeho odolnost vůči zátěži (věk je rovněž určující, děti reagují např. více psychosomaticky – typické je bolení bříška, apod.). Je nezbytné pohlížet na člověka rovněž jako na člena určitého společenství, zejména rodiny, kde se odehrávají ty primárně nejdůležitější mezilidské vztahy, které mohou často nevědomě napomáhat či dokonce nepřímo odměňovat udržování symptomů (např. pozornost od manželské krize je odvedena již výše zmíněnou bolestí bříška jejich dítěte). (Teoretickými východisky psychosomatiky se zabývají např. autoři F. Alexander, M. Dunbarová.)

Když jedinec onemocní, v první řadě více či méně „ztrácí“ – ať už energii, možnost účastnit se každodenních aktivit včetně těch zájmových, setkávat se s přáteli, být užitečný po pracovní stránce apod. Na druhé straně má z nemoci také „zisky“ – např. je o něj pečováno, druzí se k němu chovají vlídně, věnují mu pozornost. Subjektivně se člověk rovněž může prostřednictvím tělesné bolesti vyrovnávat s různými pocity viny, které tímto může odčinit. Zde se tedy pohybujeme na pomezí psychosomatických nemocí, kde je podstatné hledat prostřednictvím psychoterapie zdravé způsoby zvládání obtížné situace, k čemuž potřebuje klient či pacient dodávat značnou odvahu.
Často bývá obtížné přijmout variantu, že somatické problémy souvisí s psychickým stavem dotyčného člověka. Zde dochází i ke konfrontaci se společenským pojetím duševních potíží, jež je v naší kultuře výrazněji stigmatizující než onemocnění tělesné. Psychoterapie je indikována zejména u tzv. funkčních poruch, tedy tam, kde lékař vyloučil přítomnost orgánového či jiného tělesného poškození.

K typickým psychosomatickým onemocněním patří žaludeční vřed, kolitida, esenciální hypertenze, migréna, průduškové astma, neurodermatitida (ekzémy), některé případy obezity, diabetu mellitu a poruchy funkce štítné žlázy. Výrazné psychosomatické vlivy se předpokládají při vzniku některých nádorových a alergických chorob. Pro zajímavost můžeme uvést, že američtí kardiologové Rosenman a Friedman dělí jedince podle převažujícího způsobu chování na několik typů (A, B a C). Typ A se podle nich vyznačuje právě náchylností ke vzniku psychosomatických chorob, zmiňují zejména ischemické choroby srdeční a hypertenzní choroby. Jedná se o osoby ambiciózní a soutěživé, jež se své vlastnosti snaží před okolím skrývat, podobně jako agresivitu či nesouhlas s autoritou.

V širším slova smyslu můžeme chápat – v souladu s biopsychosociálním (psychosomatickým) přístupem - každé onemocnění jako výsledek všech tří již zmíněných faktorů, tzn. že se na něm vedle tělesných vlivů významně podílejí i ty psychické a sociální.

Použitá literatura:
Duševní poruchy a poruchy chování (MKN-10)
Robinson David J., Poruchy osobnosti podle DSM-IV, Trenčín, 2002
Zvolský P., Speciální psychiatrie, Praha 1996